Příběh hostinského z krčmy u Temného kořene
V temných nocích, jako byla tato, většina dobrodruhů a bojovníků sedí raději u ohně v krčmě a dopřává si lahodných moků vyrobených místním hostinským. Skoro by se dalo říci, že jsou to vítané chvíle klidu a odpočinku. Není tomu tak ale vždy a podřimující osazenstvo hospody u Temného kořene se o tom mělo přesvědčit tím nejhorším způsobem. Před půlnocí, kdy byl déšť nejsilnější a hlasitě bubnoval na střechu krčmy, rozletěly se kované dveře krčmy na tisíce třísek. Ve dveřích stál Titán Lord se zástupem svých poddaných za svými odpornými zády. Ti se bez váhání začali svými obrovitými tlapami dobývat dovnitř bez ohledu na masivní zdivo, které osazenstvo již mnohokrát ochránilo před nájezdy Bídných. Síle Titánů však neměly moc odolat. Hrdinové, kteří se okamžitě vztyčili k boji, však nebyli žádní nováčci a tak i v době „klidu“ měli vše připravené pro boj. Ten však nebyl rovný. Titánové se skvěle připravili. Zatímco jejich Pán metal po hrdinech kouzly, Pěšáci se vrhli do boje, který byl v omezeném prostoru krčmy pro hrdiny značně nevýhodný. Dokázali však díky svým zkušenostem vzdorovat i za cenu vážných zranění. Stvůry Zla neberou zajatce a proto každý bojuje do posledního dechu. Jakmile se však zřítila část střechy, ukázala se situace ještě bezvýchodnější. Venku stála řada Titánek, obávaných to lučištnic rodu Titánů, jejichž střelám je máloco schopno odolat. A smrt již začala získávat nové duše, které nyní proklínali svoji bezstarostnost.
Náhle, bez jakéhokoliv upozornění déšť střel ustál. Tam kde dříve stála zeď krčmy, rozbořená obrovskou silou Titánů, stála nyní nezdolná bariéra. Ve stejnou chvíli se Pán Titánů doslova propadl do ohnivého pekla. Nebylo pochyb, že Napadeným přišel někdo na pomoc. Když dovnitř toho co zbývalo ze stavení vtrhli postavy Válečníků v obsidiánové zbroji, máchající kolem sebe obrovskými obouručními sekerami, pochopili přeživší, že ji svitla naděje. Ti jenž se sotva drželi na nohou pocítili příliv životodárné síly a jejich zranění byla vyléčena. Svist větru za zdí dával tušit, že mocní mágové Zachránců svými schopnostmi ovládají mocné živly a drtí tak Zlo, jenž mělo tu odvahu se zde ukázat.
A stejně náhle, jak boj začal, tak i skončil. Nic nedokázalo odolat soustředěné síle skupiny, která se dílem osudu objevila právě zde. A když se z venku ozval zvonivý hlas „Beleg Ruth Morgul“ bylo jasné, že Zachránci zdrtili vše, co nepatřilo do světa Dobra a odvolávali své pomocníky zpět tam, kde vyčkávají na další boj. Klerik a šaman Zachránců ještě dokončovali uzdravování raněných a dokonce se jim povedlo oživit již Ztracené. Smrt se již smířila s tím, že tam, kde Oni přijdou, nedostane žádného z Dobrých, ale na druhou stranu jsou jejich duše vykoupeny mnohem větším množstvím Bídných.
Po boji nebylo třeba slov ani díků. Všichni ví, v jakém světě žijeme. Bojovníci nasedli na své mustangy a řadili se k odjezdu. Zde již pro ně nebyla práce. Když se chtěl hostinský zeptat, komu vděčí za své životy, všiml si, že na hrudi Každého je vyobrazen erb nejudatnějších z bojovníků Morie – Numenya Elenion. A tehdy uvěřil, že naděje stále existuje.
Podle vyprávění hostinského z krčmy u Temného kořene, zapsal Athrilian, strážce kroniky věků