Příběh
Númenya Elenion
Válka. Válka je vždy stejná…
V dobách, kdy spojené armády svobodných národů Středozemě porazily v bitvě před Barad-dur mordorské šiky a Isildur utnul ze Sauronovy ruky Jeden prsten, začal se psát Třetí věk. Sauron přišel o velkou část své moci, jenž byla spojena s mocí Prstenu, ale protože Prsten zničen nebyl, přežil i Temný pán. Jeho duch zmizel na východě a několik století se sžíral nenávistí k západnímu světu a kul své temné plány.
Kolem roku 1000 Třetího věku se Sauronův záštiplný duch do Středozemě vrátil, vybudoval na jihu Rhovanionu obávanou pevnost Dol Guldur a zahájil pátrání po prstenu moci. V té době se ve Středozemi objevila pětice bytostí, mocných duchů Maiar, kteří byli vysláni samotnými Valar, aby pomohli Středozemi v boji proti Sauronovi a převážili misky vah na stranu dobra. Říkalo se jim různě, Istari, Moudří a nebo prostě Čarodějové. V průběhu následujících století se ve Středozemi znovu objevili nazgulové, prstenové přízraky a rozhořela se válka mezi Mordorem a západními královstvími. Cesty čarodějů se rozešly a každý z nich zastal svou úlohu, ať už dobrou nebo zlou, a nakonec třetího věku byl i s pomocí některých z nich Mordor poražen, Prsten moci byl zničen, což znamenalo definitivní konec Temného pána Saurona.
Nastal Čtvrtý věk, většina čarodějů odplula s elfy na západ do zemí neumírajících, protože jejich úkol zde byl spojen se Sauronem a Jedním prstenem. Zdálo se, že konečně nastává doba míru a nějaký čas tomu tak opravdu bylo. Na východě ale začal růst stín a necelých 30 let po svržení Saurona byly západní země opět napadeny, na obnovený trůn v Barad-dur dosedl nový Temný pán Marghul a počala vleklá válka, kdy vítězství střídalo porážky na obou stranách.
Několik let po vypuknutí bojů nastala opravdu krutá zima. Úroda byla prachbídná a většina toho, co zbylo spotřebovala královská armáda. Západní země sužoval hladomor, nájezdy skřetů, ale i jiných monster. Vesnice byli napadány bandami lupičů a marodérů, osamělí poutníci byli zabíjeni smečkami vlků a divokých psů a občas nějakou karavanu přepadla tlupa skalních obrů, kteří se odvažovali čím dál blíž k civilizovaným místům.
Po dlouhé zimě nastalo pozdní jaro. Jednoho slunečného dne, v knížecím městě Dol Amrothu vládl poměrně čilý, avšak na tu dobu běžný ruch. Lidé chvátali za svou prací a vypadalo to, jako by žádná válka nikdy nebyla. Jen zkušenému pozorovateli neunikly houfy městských stráží a vojáků, kteří byli připraveni bránit město do posledního muže před možnými útoky. Den se nachýlil a trhovci začali balit svoje zboží ze stánků. Poloprázdnou tržnicí se procházel poutník v zaprášeném plášti, u pasu se mu houpal meč, štít měl připevněný na zádech a na holé hlavě, jenž měl ovázanou krví prosáklým špinavým hadrem, se mu odráželo zapadající slunce. Jakoby bezmyšlenkovitě procházel městem a co chvíli si ukousl z jablka, které dostal před chvílí od pohledné děvečky u hlavní brány. „Ač je válka a taková bída, vždy se najde někdo kdo dokáže konat nezištné skutky,“ pomyslel si. V druhé ruce držel opratě svého věrného oře, který byl obložený hromadou vaků. Pomalu došel až k místní hospodě U tlustého krocana. Vzal si některé vaky z koně a předal opratě pacholkovi. „Dobře se o něj postarej, vyhřebelcuj ho a dej mu najíst a napít,“ řekl poutník a svou žádost podpořil malou mincí, kterou pacholkovi obloukem hodil. Ten ji v letu chytil a odspěchal do stájí.
Poutník vstoupil do krčmy, která byla jen částečně osazena. Není divu, všeho bylo málo a to málo co zůstalo bylo drahé. Odložil svoje vaky k jednomu ze stolů, odepnul meč a položilo ho na stůl. Poté se usadil, natáhnul si nohy daleko pod stůl a vytáhnul svou krátkou dýmku, kterou si nacpal listím a zapálil. Po chvíli se přišoural krčmář, válečný veterán s páskou přes levé oko a dřevěnou nohou a unavený bojovník si objednal pivo a něco k jídlu. „Tady se platí předem, máš čím zaplatit, trhane?“ zeptal se krčmář. Poutník sáhnul k opasku, kde předpokládal svůj měšec, ale nic nenahmatal. „Co to k sakru….,“ stačil jen zabručet, když jeho měšec přistál před ním na dubové desce stolu. Vedle něj se ozvalo: „Neměl by jsi ten svůj pytlík s drobnýma nechávat takhle neopatrně všem na očích, je to tady samý zloděj.“ V tu chvíli se válečník otočil, vyskočil na nohy a během okamžiku držel v ruce svůj meč, a mířil hrotem přímo proti postavě, která se vynořila ze stínu po jeho levici. Hospodský se lekl, udělal dva kroky zpět, zakopl o jednu ze židlí a poroučel se k zemi. Bojovník ještě chvíli pevně svíral svůj meč, ale po chvíli jej odložil zase na stůl, sebral ze země svou dýmku a pohodlně se usadil. „Už jsem ti několikrát říkal, že mi tohle nemáš dělat. Jednou ti někdo omylem usekne hlavu“, řekl válečník a potáhl z dýmky. Chmaták ještě chvíli stál vedle a široce se pod kapucí usmíval: „To víš, já už jsem takový, nemůžu si to odpustit, ty vyplašené obličeje za to stojí.“ „Tak už tam nestůj a pojď si sednout…. vyprávěj, co je nového?“ Na zloděje jako by dolehla únava, sejmul si z hlavy kápi, posadil se naproti, vylovil odněkud svou dýmku a zapálil si. Krčmář se mezitím zvednul ze země, oprášil se a bez dalšího vyptávání šel načepovat dvě piva a připravit večeři. Krčma se začal plnit kouřem z dýmek dvou dobrodruhů, kteří si potichu povídali. „Co bych ti říkal,“ odpověděl řečnicky zloděj, „je to všude stejné. Všelijaká chamraď sužuje lidi, elfy i trpaslíky po celé Středozemi. Včera jsem pomohl skupince uprchlíků, samé ženské a děcka, přepadla je skupinka horských trollů. Jediný strážný této skupinky byl jednoruký stařík, který umřel dřív než si trollů stačil všimnout. Poštval jsem na ně Punťu s Klofíkem a posledního zadupala do země moje Klepna, takže jsem mohl jen přihlížet a slíznout smetanu.“ „Ty sebou pořád taháš ty dvě bestie?“ zeptal se válečník. „No jo, párkrát mi zachránili kejhák, teď jsem je vypustil za městem, snad je nenapadne sežrat nějakého pasáčka hus.“ „A Klepna to je ten tvůj hnědák?“ „Ne, bělouš, proč se ptáš?“ „Ale nic, já jen, že by jsi si mohl vymyslet taky nějaký jiný jméno.“ Zloděj jen pokrčil rameny a pokračoval ve vyprávění: „No a před týdnem jsme se vrátil z mordou, kde…“ „Ty jsi byl zase slídit v mordou? Jednou tě tam zabijou! Stejně vlastně nechápu, jak to, že tě nepoznají.“ „To musíš umět,“ odpověděl zloděj a zaškaredil se na svého společníka, kterému z toho pohledu přeběhl mráz po zádech. „Tak takhle se na mě už nedívej, nebo ti useknu hlavu jako prašivýmu skurutovi!“ Jejich hovor pokračoval dál a krčma se zaplnila trpasličími obchodníky, skupinkami dobrodruhů, vojáky, co měli po službě a dokonce přišlo i několik řemeslníků, kteří v rohu začali hrát kostky. Kolem desáté hodiny vkročil do krčmy mladý léčitel v umouněné sutaně, která skrývala jeho zbroj. U pasu se mu hopal jeho palcát a rázným krokem zamířil ke stolu, kde seděli dva dobrodruzi. „Hele ho, konečně dorazil,“ pronesl lupič, „hospodo, další tři piva!“ Mladý kněz se posadil a hned spustil: „Kam ten svět spěje? Právě jsem byl v nedaleké vesnici, kterou přepadla skupina skřetů a lupičů. Muže zabili rozsekali přímo na poli, ženy zabili hned potom co je znásilnili a děti, které nestačili utéct odvedli pryč. Nejspíš jsou na cestě do jam v Mordoru nebo na trh s otroky v Umbaru. Ošetřil jsem několik těžce raněných, ale ti psi používali otrávené zbraně a šípy. Většina nepřežila. Navíc se k vesnici začaly stahovat smečky vlků, aby dílo zkázy dokonaly. Kupodivu ty vlky zahnali na útěk nějaký dvě potvory…“ Zloděj se jen smutně usmál a pravil směrem k bojovníkovi: „Proč jsi nás vlastně svolal? Ještě tu nejsme všichni, ale mohl by jsi říct, o co jde.“ „Počkáme na ostatní,“ řekl rozhodně bojovník a tím utnul veškerý hovor u stolu. Chvíli se zaobírali vlastními myšlenkami a naslouchali okolnímu hovoru. Upíjeli svoje pivo a každý z nich si vzpomněl, jak pivo chutnalo před válkou. Za tuhle břečku by dřív hospodského vyvěsili na hradbách, dnes však dokázalo rozptýlit unavenou mysl, zahnat pekelnou žízeň a spláchnout prach cest. Po nějakém čase se do krčmy začali tiše trousit další společníci této trojice do té doby, než bojovník prohlásil: „Nu, jsme tu všichni. Teď bych vám rád řekl, proč jsem vás svolal. Někteří si pamatujete, jak jsem vám vyprávěl o Válce o Prsten. Můj táta tehdy sloužil v posádce Minas Tirith, zúčastnil se bojů o město, bojoval u brány po boku našeho krále a pána Gandalfa. Bohužel nedávno padl po boku knížete Faramira u Porosu a tehdy jsem přísahal, že pomstím jeho smrt a budu bojovat proti Mordoru a jinému zlu, co se ve Středozemi nachází. Potom jsem poznal vás, sirotky a zločince, které stvořila válka. Nehleďme na minulost, důležité je to, co můžeme vykonat do budoucna. Jako kluk si na bitvu o Minas Tirith pamatuji, viděl jsem Gandalfa, který všem dodával odvahu, který zahnal nazguly i jejich pána. Gandalf a ostatní čarodějové, s výjimkou toho zrádce Sarumana, nám pomohli zbavit se Saurona. Jenže s pádem Saurona odešli a naše království ohrožuje nyní Marghul a jeho chátra.“ S těmi slovy hodil na stůl pergamen s královskou pečetí. „Vím co tam stojí, tak to někdo otevřete a přečtěte si to.“ Zloděj pohotově rozlomil pečeť, rozbalil svitek a dychtivýma očima si přečetl obsah pergamenu. Potom podal pergamen mladému klerikovi. Poté co si pergamen všichni přečetli, tak bojovník pokračoval: „Nyní víte, proč jsem vás svolal. Nějaký čas trvalo, než jsem vás přesvědčil, aby jste se dali na cestu, kterou kráčíme nyní. Dosud jsme většinou pomáhali jako jednotlivci, ale je na čase, abychom začali jednat společně. Dnes jsem se vrátil z královského města Minas Tirith, správce mi dal tento pergamen, kde stojí, že sám král Elessar pověřil mě a samozřejmě i vás bojem proti Mordoru a ostatnímu zlu. Chtěl jsem vzdát hold Gandalfovi a ostatním čarodějům, kteří pomohli našemu království, proto se naše společenství bude jmenovat Númenya Elenion. Nemůžeme se jim nikdy vyrovnat ve velikosti jejich činů, ale aspoň se budeme snažit jednat ve stejném duchu, jako jednali oni. Budeme se snažit zahnat mordorskou lůzu zpátky za Hory stínu, ať si shnijí ve své prokleté zemi a budeme se snažit vyčistit Středozem od lupičů, skřetů a jiných nestvůr.“ Poté praštil pěstí do stolu, až korbely nadskočily. „Nyní pijte, jezte a veselte se, hned zítra nás čeká dlouhá cesta a nekonečný boj se zlem, protože je válka. A válka je vždy stejná“